Dne 1. dubna 2012 nabude účinnosti novela zákona  č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“) provedená zákonem č. 19/2012 Sb. Jejím hlavním cílem je podle důvodové zprávy posílení ochrany spotřebitele a napravení pověsti rozhodčího řízení jako alternativního řešení soukromoprávních sporů.

Důvodová zpráva upozorňuje, že bylo zvažováno několik variant úpravy této problematiky, včetně velmi radikálního zákazu rozhodčí doložky ve všech spotřebitelských smlouvách. Přijata byla nakonec mírnější varianta. Již dříve některé české soudy zdůrazňovaly, že současná právní úprava je v rozporu s evropským právem a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.

Forma rozhodčí doložky

Základní změnu podstoupí zejména forma rozhodčí doložky, neboť ZRŘ nadále stanoví, že sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní. V opačném případě by byla rozhodčí doložka neplatná. Podrobnější podmínky pak musí splňovat i informování spotřebitele, které musí být provedeno s dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky, a to takovým způsobem, aby byl spotřebitel schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Zůstává otázkou, jak takový vágní pojem vykládat.

Konečně ZRŘ nově stanovuje, co všechno musí Rozhodčí doložka pro spotřebitelské spory obsahovat. Jde o informace o rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, o způsobu zahájení rozhodčího řízení, o odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout, a o pravidlech pro jejich přiznání, o místu konání rozhodčího řízení, o způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a o tom, že pravomocný rozhodčí nález je soudně vykonatelný. Jelikož by taková pravidla řada vzorových doložek předních českých a zahraničních rozhodčích institucí vůbec nesplňovala, změkčuje zákonodárce takový dopad následujícím ustanovením „Svěřuje-li rozhodčí doložka rozhodování sporu stálému rozhodčímu soudu, je požadavek uvedený v odstavci 5 splněn také odkazem na statuty a řády stálých rozhodčích soudů vydávané podle § 13.”

Vzdělání rozhodce

ZRŘ dále nově vyslovuje požadavky na vzdělání a bezúhonnost rozhodce ve věcech spotřebitelských smluv, když požaduje, aby jím byla pouze osoba, která je bezúhonná a má vysokoškolské vzdělání v oboru práva. Podmínku bezúhonnosti pak nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj nehledí jako by nebyl odsouzen. Ve věci výběru rozhodce jsou tak strany nyní limitovány.

Povinnost oznamovací

Nový kabát také dostane § 8, ve kterém se soustřeďuje povinnost oznamovací, která má předcházet střetu zájmů rozhodce. Lze pouze litovat toho, že se český zákonodárce nepřidržel textu Pokynů IBA o střetu zájmů a zavádí v tomto směru vlastní terminologii, když stanoví, že je rozhodce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.

Dále pak ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí stranám nebo soudu bez odkladu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Specifické ustanovení pak opět zpřísňuje podmínky pro rozhodčí řízení ve věcech spotřebitelských tím, že stanoví, že při rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv je rozhodce povinen před zahájením projednávání věci stranám sdělit, zda v posledních třech letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. Zůstává otázkou, proč tuto logickou povinnost zákonodárce omezil pouze na rozhodčí řízení o spotřebitelských smlouvách.

Rozhodčí nález

Další novinky se týkají samotného rozhodčího nálezu. V případě, že se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, musí  nově vždy obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu. Za takových okolností se také vylučuje, aby byl rozhodčí nález vydán podle zásad spravedlnosti (ex aequo et bono).

Skutečným přelomem a nikoliv žádoucím je pak skutečnost, že v rozporu s principy rozhodčího řízení lze rozhodčí nález nově zrušit, pokud rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Zde se soudům dává zcela zjevně možnost posuzovat rozhodčí nález v meritu věci a nikoliv pouze z procesního hlediska. Rozhodčí řízení se tak fakticky stává jakousi první instancí a prakticky tak ztrácí jeden ze svých základních atributů, kterým je konečnost…

Spotřebitel je pak dále zvýhodněn i při volbě práva, pozastavení výkonu rozhodčího nálezu i při podání návrhu na jeho zrušení.

Konečně poslední novinkou je dílčí ustanovení, které má za cíl bojovat proti některým arbitrážním centrům v ČR, která se jmenují zavádějícím způsobem: „Nikdo není oprávněn používat při výkonu své činnosti takové označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud podle tohoto zákona, není-li k používání takového označení oprávněn podle jiného právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu.“

Z tohoto důvodu vytvořila Mezinárodní advokátní komora (IBA) soubor pravidel nazvaný Pokyny pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži, jejichž cílem mělo být pomoci rozhodcům i stranám v mezinárodní obchodní arbitráži tam, kde jsou zákony a rozhodčí pravidla němá — v konkrétních případech, kdy se naskýtá otázka případné závislosti a podjatosti.

Při studii v roce 2004 však IBA zjistaila, že se tato pravidla prakticky vůbec nepoužívají ve dvou státech OECD, a sice ve Španělsku a jak jinak než v České republice. Ve snaze tuto nevhodnou  situaci zlepšit vám FORARB přináší neoficiální překlad těchto pravidel do češtiny, který naleznete zde.

CIETAC má značný vliv na vývoj čínského práva rozhodčího řízení. Současně se však nemůže zcela zbavit nálepky rozhodčí instituce, která je pod vlivem svého mateřského státu, tedy Čínské lidové republiky se vším, co k tomu patří. V tomto směru je každé nové vydání jeho rozhodčích pravidel posunem kupředu.

Pravidla CIETAC byla v roce 2012 použita jako podklad pro mezinárodní soutěž studentů v oblasti arbitrážního práva Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot.

Podrobnější informace naleznete v sekci Arbitrážní instituce.

Odstoupení nabyde účinnosti dne 25. července 2012. Světová banka již informovala všechny smluvní stráty.

Pro další podrobnosti viz internetové stránky Světové banky.

P.R.I.M.E. (Panel of Recognized International Market Experts In Finance) byl ustanoven s cílem usnadnění řešení sporů v rámci globálního finančního trhu. Členy panelu jsou světově uznávaní experti jak z oblasti finančního práva, tak z oblasti alternativního řešení sporů. Jako takový představuje panel propojení expertů, kteří mají zkušenosti s finančními trhy, arbitrážemi a mediacemi, ale také s mezinárodněprávními otázkami, které s danou problematikou souvisí. Samotné poslání panelu je však širší. Za zmínku stojí jeho publikační a vědecké cíle.
Slavnostního aktu se zúčastnil nizozemský ministr financí Jan-Kees de Jager.

Rozhovor s profesorem Emmanuelem Gaillardem ve Vancouveru na konferenci IBA

Převzato z oficiálních stránek International Bar Association. Původní video ke shlédnutí zde.

©IBA 2010

Těšíme se, že se s Vámi budeme i nadále setkávat nad zajímavými arbitrážními případy. PF 2012…!

Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud uložil poskytovateli internetového připojení povinnost zavést systém filtrování za účelem zamezení protiprávnímu stahování souborů. Takový příkaz je v rozporu se zákazem ukládat takovému poskytovateli obecnou povinnost dohledu i s požadavkem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé. Projednávaná věc je důsledkem sporu mezi společností Scarlet Extended SA, která poskytuje internetové připojení, a SABAM – belgickou správcovskou společností pověřenou udělováním souhlasů k užívání hudebních děl autorů, skladatelů a vydavatelů třetími osobami. SABAM dospěla v roce 2004 k závěru, že uživatelé internetu, kteří využívají služeb společnosti Scarlet, přenášejí po internetu bez povolení a bez úhrady poplatků díla obsažená v jejím katalogu, a to pomocí sítí „peer-to-peer“ (tedy transparentního prostředku pro sdílení obsahu, jenž je nezávislý, decentralizovaný a vybavený pokročilou funkcí vyhledávání a stahování). Na návrh SABAM uložil předseda Tribunal de première instance de Bruxelles (Soudu prvního stupně v Bruselu, Belgie) společnosti Scarlet pod sankcí penále, aby jakožto poskytovatel internetového připojení zajistila ukončení tohoto porušování autorského práva tím, že svým zákazníkům znemožní jakoukoli formu odesílání nebo přijímání elektronických souborů obsahujících hudební dílo z repertoáru společnosti SABAM prostřednictvím programu „peer-to-peer“. Scarlet podala ke Cour d’appel de Bruxelles (Odvolacímu soudu v Bruselu) odvolání. V něm namítla, že uvedený příkaz je v rozporu s unijním právem, jelikož jí de facto ukládá obecnou povinnost dohledu nad komunikací na její síti, což je neslučitelné se směrnicí o elektronickém obchodu1 a se základními právy. Za těchto okolností se Cour d’appel dotázal Soudního dvora, zda unijní právo umožňuje členským státům dovolit vnitrostátnímu soudu, aby poskytovateli internetového připojení uložil za účelem identifikace protiprávního stahování souborů povinnost zavést obecně, preventivně, výlučně na náklady tohoto poskytovatele a bez časového omezení systém filtrování elektronických sdělení. Soudní dvůr v dnešním rozsudku nejprve připomíná, že majitelé práv duševního vlastnictví mohou žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jako jsou poskytovatelé internetového připojení, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování jejich práv. Podrobná pravidla pro soudní zákazy stanoví vnitrostátní právo. Tato vnitrostátní pravidla však musí respektovat omezení plynoucí z unijního práva, mimo jiné ze směrnice o elektronickém obchodu, která vnitrostátním orgánům zakazuje přijímat opatření, na jejichž základě by poskytovatel internetového připojení měl obecnou povinnost dohlížet na informace přenášené v jeho síti. Soudní dvůr v této souvislosti konstatuje, že dotčený příkaz by za účelem předcházení veškerému porušování práv duševního vlastnictví ukládal společnosti Scarlet povinnost aktivního dohledu nad všemi údaji každého z jejích zákazníků. Tímto příkazem by tak došlo k uložení povinnosti obecného dohledu, která je neslučitelná se směrnicí o elektronickém obchodu. Takový příkaz by byl v rozporu i s příslušnými základními právy. Je sice pravda, že Listina základních práv Evropské unie zakotvuje ochranu práv duševního vlastnictví. Z Listiny ani z judikatury Soudního dvora ovšem vůbec neplyne, že by takové právo bylo nedotknutelné, a že by tudíž měla být zajištěna jeho absolutní ochrana. Příkaz zavést systém filtrování nicméně v projednávaném případě obnáší sledování veškerých elektronických sdělení přenášených v síti dotyčného poskytovatele internetového připojení v zájmu majitelů autorských práv, přičemž toto sledování má být navíc časově neomezené. Takový příkaz by tudíž vedl k závažnému zásahu do svobody podnikání společnosti Scarlet, neboť by jí ukládal povinnost zavést na její vlastní náklady komplexní, nákladný a trvalý počítačový systém. Účinky takového příkazu by se navíc neprojevily jen u společnosti Scarlet. Systém filtrování by totiž mohl porušovat i základní práva jejích zákazníků, konkrétně právo zákazníků na ochranu osobních údajů a jejich svobodu přijímat a rozšiřovat informace, což jsou práva chráněná Listinou základních práv Evropské unie. Je totiž nesporné, že by tento příkaz obnášel systematické analyzování veškerého obsahu, jakož i shromaždování a identifikování IP adres uživatelů, od nichž pochází protiprávní obsah odesílaný na síť, přičemž tyto adresy jsou chráněnými osobními údaji. Daný příkaz by navíc mohl porušovat i svobodu informací, neboť hrozí, že tento systém nebude dostatečně rozlišovat mezi legálním a protiprávním obsahem, takže by při jeho provozu mohlo docházet i k blokování sdělení s legálním obsahem. S ohledem na výše uvedené Soudní dvůr konstatuje, že vnitrostátní soud by vydáním příkazu, který by společnosti Scarlet ukládal povinnost zavést takový systém filtrování, nedodržel požadavek zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé. Soudní dvůr proto odpovídá, že unijní právo brání tomu, aby byla poskytovateli internetového připojení uložena povinnost zavést na jeho vlastní náklady systém preventivního filtrování všech elektronických sdělení přenášených prostřednictvím jeho služeb, použitelný bez časového omezení vůči všem jeho zákazníkům bez rozdílu.

1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (Úř. věst. L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399).

Zdroj: http://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2011–11/cp110126cs.pdf

Program byl přínosný zejména z hlediska nového francouzského arbitrážního práva, které oblast výkonu rozhodčího nálezu výrazně modifikovalo. Mezi probíranými tématy byla celá řada problematik, které zajímají nejenom rozhodce, ale také advokáty či soudce.

Mimo jiné byl zmíněn výkon rozhodčího nálezu zrušeného v zemi jeho vydání, poplatky z prodlení vzniklé po vydání rozhodčího nálezu, princip Kompetenz-Kompetenz v souvislosti s exekucí rozhodčího nálezu a další.

Ateliér se konal ve francouzském jazyce bez překladu.

Jde o téma, které aktuální nejen pro rozhodce a právníky věnující se arbitráži, ale i pro širší veřejnost, zejména pro managery společností, kteří zvažují užití rozhodčí doložky v uzavíraných smlouvách. Autorka si všímá, že jen velmi málo zemí obsáhlo důvěrnost jako základní znak rozhodčího řízení přímo do právního předpisu upravujícího mezinárodní obchodní arbitráž. Mezi ty nemnohé výjimky patří např. Nový Zéland, Norsko, Španělsko, Rumunsko či Filipíny. Právě posledně zmiňovaná země je přímo v ohnisku pozornosti článku “Confidentiality in Arbitration Revisited: Protective Orders in the Philippines”, který si můžete přečíst zde.